Dvojité dno - J. H. Krchovský

Host - <p>Problémem velké části mimořádně talentovaných básníků je kromě ranních piv také past seberecyklace, která často sklapne hned poté, co ze sebe dotyčný vydá první vyzrálá díla. Zdá se, že moderní dekadent J. H. Krchovský (*1960) se ve svém životě i literární práci úspěšně vypořádal s obojím. V jeho nové sbírce opět slyšíme jeho známý nezaměnitelný, skřípavý a zároveň vycizelovaný hlas. Přesto si čtenář brzy všimne, že autor se jaksi záhadně dokáže neopakovat. Zřejmě proto, že ani v životním poločase neztratil nadhled (A tak už přece jen přišla i chvíle má… / zkopat v řiť Jarmilu, Hynka i Viléma! / To be, or not to be?… Jaképak dilema?! / vždyť je to nestoudné — básně psát s brýlema!). Ubylo undergroundové rozedranosti, přibylo humoru. K nejlepším místům ve sbírce patří například verše, ve kterých si Krchovský ironicky pohrává s textovými výpůjčkami (Už málo mi zbývá, jen píseň má tklivá… / tak málo mi zbývá, dál budu však mlčet, just! / ach málo mi zbývá, tak málo mám piva / tak málo mám piva, a ještě mi teče z úst). Teď nejsme přizváni jen ke známým delirantním sceneriím, ke hře přeludů a stínů, k líčení milostných eskapád (které při vší své peprnosti nikdy nejsou samoúčelnými vulgaritami, ale často spíše fáčem přikládaným na rány nezhojitelného toužení), ale nalezneme zde i osvobodivě prosté „zápisky veršem“, které zdánlivě nezjevují nic podstatného. Přesto, nebo právě proto je jejich univerzální pádnost ještě patrnější a nadto krytá originální a sebejistou básnickou dikcí. Opět je to pravá ražba s puncem JHK (Dnes jsem si koupil květináč / a zasadil si pažitku / Děkuji, Bože! „Není zač…“ / dnešek byl plný zážitků). Sdělit, že není co sdělit, pokynout na pozdrav a opustit scénu, jako to v poslední básni sbírky učinil autor Dvojitého dna, si nemůže dovolit hned tak někdo (Už troubějí… Už troubějí! / to asi nebudou na horách jeleni… / už troubějí, o půltón hlouběji / a já furt nemám to zásadní sdělení). Pořiďte si novou sbírku J. H. Krchovského. Je dobrá! </p>