Karel Kapoun - Básník - Karel Kapoun

Barrister & Principal - <p>KAREL KAPOUN (1902–1963) Básník dnes málem zapomenutý Proč je brněnský básník Karel Kapoun dnes málem zapomenutý? Především proto, že zájem o vydávání jeho díla skončil vlastně před půl stoletím. To když s datem 1965 vyšla pod názvem Jablko z dlaně nevydám rozsáhlá sbírka za autorova života připravovaná, ale nevydaná. Součástí sbírky je také nekrolog od Jana Skácela. Pro pořádek však musíme připomenout ještě dva výbory. První nesl symptomatický název Nedomilováno (1963) a z básní z téměř dvaceti Kapounových sbírek ho uspořádal právě Jan Skácel. Přidal také fundovaný a vtipný doslov Básník atomového housátka, v němž obrazně charakterizoval Kapouna jako „pěšího básníka“, který však má „dva centimetry nad kotníky křídla“. Podobně příznivě se o jednom ze svých kolegů v několika textech vyjádřil Milan Kundera, který se netradičně představil i jako recenzent dvou Kapounových sbírek. Druhý výbor z Kapounovy básnické tvorby připravil k vydání a krátkým doslovem doplnil básník Miroslav Florian. Útlý svazek nesl příznačně stejný název Velké objetí (1974) jako klíčová Kapounova sbírka z roku 1956. Karel Kapoun se narodil v Dubňanech u Hodonína v rodině dřevařského soustružníka a pomocníka v tamní sklárně. Stal se učitelem a kantorská místa zastával od roku 1921 na základních školách v Mikulčicích a v sousední Lužici. Když získal aprobaci na vyšší stupeň, působil v období 1929–1945 na měšťanské škole v další příhraniční typicky slovácké obci, v Moravské Nové Vsi. To již byl ženatý se spisovatelkou, a v civilním povolání rovněž učitelkou, Růženou Lukášovou (1906–1998), kromě jiného autorkou vzpomínkové prózy Jděte mou cestou (1979). V básnické prvotině Albatros (1930) se autor představil pod pseudonymem S. Kan a do své smrti v roce 1963 vydal na dvě desítky básnických sbírek. V posledních letech již byl pro trvalé onemocnění rakovinou prostaty v předčasném důchodu. Zemřel pak v sanatoriu poblíž Tišnova. Výbor z díla Karla Kapouna je sice rozsáhlý, ale není jeho úkolem představit básníka v jeho úplnosti. Otevírají jej ukázky ze sbírek z 30. let minulého století, počínaje prvotinou Albatros (1930), a poté z knížek Tep v těle (1934), Závrať (1936) a hlavně svazků Neviditelná polnice (1938), Potmě (1939) anebo Osvětlená okna (1941). Zrovna třemi posledně jmenovanými se Kapoun zařadil po bok takových osobností v české poezii, jakými byli S. K. Neumann anebo Vladimír Holan, kteří tehdy nejvíce brojili proti české malosti a poraženectví. Sbírku Závrať pak pokládají za zážitek nikoli jen pro čtenáře, který má rád Kapounův bytostný typ „pěší“ lyriky, přesto se ocitající „až v závratném vytržení“, nýbrž rovněž pro znalce, objevujícího již v prvním období Kapounovy tvorby základní rysy jeho poetiky a zvláštního typu lyričnosti. Některé z jeho sbírek ho jistě řadí mezi básníky „první kategorie“, kam patřili například Jan Skácel anebo další z Brňanů, totiž Oldřich Mikulášek. Na počátku tzv. Protektorátu vydal K. Kapoun ještě sbírku velmi decentně formovaných jemných milostných básní Ty a já (1941), mnohé vazby na předválečnou tvorbu lze najít v jeho poválečné básnické skladbě Nedobojuješ, nedosníš (1947). Stejné vročení nese sbírka převážně milostného ladění Socho, smím?, vydaná ve stejném roce. Nejvíc poplatnosti tehdejším básnickým tendencím, včetně radosti z osvobození Rudou armádou a spolu s tím začínajících „nových zítřků“, najdeme ve sbírce Byli tu (1948), obdobně spíš levicově motivována je stejného roku expedovaná skladba Noční jízda. První poválečné zaměstnání našel Karel Kapoun jako vedoucí literárního od-­ dělení v brněnském rozhlase. Celých osm let, až do roku 1956, trvala pak jeho tvůrčí přetržka. Poté vydal básnickou skladbu Uhlíř Jan, kterou zařadil i do jedné ze svých pozdějších sbírek. Že byl Kapoun mužem stejného politického vyznání jako třeba jeden z nejkovanějších komunistů mezi našimi básníky Ivan Skála však nelze tvrdit. Tezím o socialisticko-realistickém básnictví je snad poplatných jen několik básní ze sbírky Byli tu. A tzv. budovatelské směřování najdeme v některých básních z výše již zmíněné knihy Velké objetí (1956) anebo o dva roky později vydaných sbírek Doma a Neodcházej. K novým hodnotám dospěla Kapounova poezie již ve druhé polovině 50. let minulého století. Přičemž vrcholu dosáhla při posledním vzepětí jeho sil od roku 1960 až do básníkovy smrti. Důkladnější analýzu tohoto faktu by však měla obsahovat podrobná monografie. Vždy, již od předválečných sbírek, hrála v jeho lidských postojích hlavní roli láska k ženě; k matce a k užší rodině ve svém základu a poté především k milence. Pevně zakotvené najdeme tyto klasické motivy a hodnoty ve sbírce Neodcházej (1958) a poté ve sbírkách Obsaďte všechny hvězdy (1960) a Model světa (1962). Za podstatné také považujeme, že v závěru básníkovy životní cesty a tvůrčí dráhy se jeho poezie rozrostla o verše určené dětskému čtenáři a dětem „vůbec“. A co je stejně podstatné: autorsky se podílí na knize písňových textů Holubička (1962), k nimž hudbu komponoval Jiří Tayerle. Básně a spolu s tím i prózy pro dětského příjemce pak může čtenář najít ve svazku Co mně vyprávěly (1962). Pod názvem Česaná větříčkem (1962) vydává autor knížku mistrných básní o dětech, které jsou však určeny dospělým.</p>