Revolver Revue 118

Revolver Revue - <p>Co najdete v tomto čísle. <br />Interview s Paulem Wilsonem, skryté v tomto čísle, má rozměr knižního rozhovoru. S překladatelem, publicistou, editorem, vydavatelem a někdejším členem skupiny The Plastic People of the Universe hovořil Adam Drda a Terezie Pokorná o jeho dětství v Kanadě, dospívání v době studené války, studiích na universitě v Torontu, kde k jeho profesorům patřil například Northrop Frye, a později v Anglii, o pobytu v Africe, Georgi Orwellovi i dalších osobnostech, jejichž práce a působení pro něj byly podstatné, i o jeho názorech nejen na totalitní systémy. Rozhovor je kromě jiného poutavým svědectvím o jedinečné životní cestě svobodného západního intelektuála, vnímavě otevřeného podstatným, i když mnohdy nenápadným možnostem a výzvám, druhou polovinou 20. a prvními dekádami 21. století a má titul "Je vždycky pohodlnější propadnout iluzím než pátrat po pravdě". Důležité zkušenosti Paul Wilson získal i v "normalizačním" Československu a také o nich a vůbec vztahu k této zemi v rozhovoru hovoří. Tématem "normalizace" se zabývá i Petr Fidelius v eseji Byla normalizace normální?. Konstatuje, že "takzvaná konsolidace [po okupaci v roce 1968] byla de facto úspěšnou restaurací režimu nastoleného v únoru 1948. Straničtí vůdcové si mohli blahopřát: konečně zase zavládl normální stav věcí." A svůj zájem soustřeďuje především k sémantice pojmu "normalizace".<br /><br /> Výběr svých nových básní časopisu poskytl Robert Krumphanzl, Borjana Dodova zde publikuje ukázku z povídkového cyklu, Marcel Sauer z rozsáhlejší prózy. David Vichnar vybral tentokrát z pražské anglofonní scény text, jehož autorkou je Holly Tavel a v němž se píše i o tom, "jak za nestálého večera, když je z moře temná nepoznatelná krajina, vysedává sběrač na kýmsi opuštěném plážovém ručníku a když si dá poslední lok, žilami se mu rozproudí teplo. A jak mu, když hledí na vzdouvání tmavého moře, připadá, že vodním povrchem nakrátko proniká zvláštní kulovitá záře, která stejně rychle zas mizí a moře se samo do sebe uzavře jako kůže, jež se sama hojí". Rozsáhlý blok je věnován povídkám současné ruské spisovatelky Ljudmily Petruševské, k jejímž základním tématům patří, jak konstatuje Hana Kosáková, "porušená komunikace". Edith Whartonová získala roku 1921 jako první žena v historii Pulitzerovu cenu za román Věk nevinnosti. Hana Ulmanová pro RR přeložila její povídku Římská horečka, jíž tato americká spisovatelka navázala na slavnou novelu svého přítele Henryho Jamese Daisy Millerová. <br /><br /> Petra Dočekalová přebírá štafetu po Petru Babákovi a v sérii příspěvků pro RR se hodlá věnovat podnětům ze své bezprostřední praxe letteringu, písmomalířství, kaligrafie a typografických úkolů. První část věnuje "esu americké písmomalířské scény", Johnu Downerovi. Černobílé snění je název fotografického cyklu - s jeho autorkou Max Moldau hovořil Ondřej Přibyl. Výběr objektů Pavla Hoška provází rozhovor, který s ním vedla Iva Mladičová. V rubrice Ateliéry je představeno pracoviště Jiřího Bašty, jehož dílo bylo čtenářům RR v obsáhlém bloku přiblíženo v minulém čísle. Do rubriky Sedm přispěl Jan Petránek: "Sedm? Sedm je i dnů. Třeba strávených v Káthmandú, ještě nedávno tajemném městě K. Sedm může být i návštěv krámků s předměty místní kultury a pokaždé lze zažít dobrodružství." <br /><br /> I jarní číslo uzavírá kritický Couleur s reflexemi aktuálního kulturního a společenského dění. </p>