Zánik křižníku Zenta - Poslední plavba rakousko-uherského chráněného křižníku - René Grégr

Mare-Czech - <p>Se jménem křižníku Zenta se čtenář v dnešní námořní literatuře setkává jen zřídka. Jeho potopení před sto lety, tehdy ještě za c. a k. monarchie, bylo označováno za tragedii, ale dnes se zmiňuje spíše jen jako úvodní episoda ze začátku 1. světové války. Toto je omyl, neboť úspěch francouzské akce, jejímž cílem bylo původně jen demonstrativní zničení blokádu provádějícího plavidla, znamenalo nakonec na dlouhou dobu ovládnutí tehdy jediného námořního válčiště ve Středomoří – Jaderského moře. A nešlo jen o úspěch vojenský, nýbrž také psychologický. Sebevědomí rakousko-uherského námořního velení, získané 48 let předtím u Lissy (ostrova Vis) dostalo až příliš tvrdou ránu.</p><p>Před sto lety – přesně 16. srpna 1914 – u dnešního známého černohorského letoviska Petrovac (tehdy ale ještě rakouská Castellastua) zahynulo 183 mladých námořníků (z nich asi desetina našich krajanů) z posádky lodi osamocené v boji vůči gigantické přesile celé francouzské středomořské floty. Líčení průběhu bylo ještě dlouho poté možno nalézt v desítkách populárních i odborných článků. Jejich kvalita však trpěla tím, že většinou vycházely ze vzpomínek zachráněných a objektivitu nahrazovala nostalgie. Jenže vzpomínky často klamou a líčení průběhu boje ze strany protivníka bylo málo přesné. Pro jeho flotu takové síly a s takovými tradicemi to byla opravdu jen episoda. A dokumenty? Ty počínaje lodním deníkem šly s lodí ke dnu a nemohly být nalezeny. Poloha vraku byla přesně neznámá a o jeho prozkoumání neměl po dlouhá desetiletí nikdo ani zájem.</p><p>Českému čtenáři pak autor přeje, aby získal informace, které mu přiblíží dobu, kdy možná jeden z jeho předků nosil uniformu právě toho námořnictva, v jehož svazku - svým způsobem nešťastná – ZENTA, dlouhá léta bez jakékoliv hanby až do konce sloužila. Nejen veselé historky ze života našich „mariňáků v c.k. marině“ slýchával autor jako malý chlapec sedící mezi nimi při jejich častých setkáních u svého otce... Jejich památce, ale především těch krajanů, kteří se těchto nostalgických schůzek nedožili a ztratili svůj mladý život jak na ZENTĚ, tak na ponorkách a dalších válečných lodích staré monarchie na Jadranu v letech 1914–1918, věnuje autor tuto svou práci. Publikace je doplněna o dvě přílohy o expedicích českých potápěčů k vraku křižníku ZENTA.</p>